1. záblesk minulosti

12. července 2008 v 22:33 | Václav Lupin |  Záblesky minulosti

Poslední rozloučení

...šero. Nic než šero toho dne nepokrývalo oblohu. Onen šedý stín zabraňoval slunci zářit. A možná to taky bylo dobře, poněvadž dnes truchlil nejeden člověk. Zemřela holčička. Mladá čarodějka, která byla plná citů, plná nadějí, co jí držely při životě. To už je ale minulostí. Její tvář již nikdy nezkrášlí úsměv, z jejích úst již nikdy nezazní ta láskyplná slova - ,Mám tě ráda, bratříčku.' Právě na tohle myslel její bratr Aberforth. To pro něj Arianina smrt byla tou nejtěžší ztrátou. To on se o ní staral každičký den i každičkou noc, když jí přepadl další záchvat. A to právě on cítil tu nevyslovitelnou...nesmírnou bolest. Avšak nyní šel s ostatními pozůstalými v průvodu za rakví, kde leželo její mrtvé tělíčko. Šel po boku svého slavného bratra Albuse Brumbála. Nepromluvil s ním však jediné slovo. I když Albus se snažil si s ním promluvit. Aberforth byl jako obvykle zatvrzelý. Od okamžiku kdy Ariana zemřela to mezi oběma bratry ještě více přiostřilo. Aberforth se snažil Albusovi vyhýbat, zatímco Albus se pokoušel o tom mluvit. A když se mu náhodou podařilo přimět bratra k řeči, tak vždycky jejich rozhovor skončil nepříjemnou hádkou. Oba bratři se navzájem znali asi tak dobře, jako dva náhodní kolemjdoucí. Nemluvili spolu ani nyní. Což možná bylo to nejlepší, co mohli udělat. Smuteční průvod se již blížil ke svému cíli. Bylo slyšet pár kroků a daleko za nimi...tichý šelest stromů. Jakoby i oni drželi smutek. Aberforth ustoupil o pár kroků zpět. Těžká víčka ho přinutila ponořit jeho zrak do temnoty. Nemohl se dívat, jak budou její rakev přesouvat do té malé jamky. Ta bolest v jeho srdci byla ještě příliš čerstvá. Avšak sluch ho zradil, donesl k němu ty mučivé zvuky drolící se země. Právě jí pohřbívají. Pomyslel si Aberforth v duchu. oči měl stále zavřené. Vnímal jen ty zvuky, co mu donášeli tu krutou událost. Až když se ozvalo hlasité a rázné zadunění, doprovázené bratrovým hlasem. Tak až poté vyšel vstříc světlu, aby viděl, jak jeho bratr Albus stojí nad jejím hrobem a pronáší smuteční řeč: ,,...opustila jsi nás ve chvíli, kdy to nikdo nečekal. Opustila jsi nás proto, že jsem byl příliš slepý nejen k tobě, ale k celému okolnímu světu...je mi to líto." Albusovy oči náhle zvlhly. Nebránil se tomu. Ba naopak. Poddal se těm emocím...po tváři mu začali stékat pramínky slz. ,,Kdy-kdybych jen to mohl změnit, tak bych to změnil...měl jsem tě rád." ,,Hahahaha! To snad nemyslíš vážně, drahý bratříčku." ozval se Aberforth. Všechny přítomné to naprosto šokovalo, nejvíc ale Albuse. Pomalu se otočil k bratrovi čelem. Jejich pohledy se střetly v jednom jediném okamžiku. Albusův zmatený výraz ani nebyl tak překvapující, jako Aberforthova opovrhující grimasa. ,,Ty že jsi ji měl rád? Vždyť jsi jí vůbec neznal! Tak jako mě! Věčně si dělal ty své pokusy, sbíral všechny ty trofeje a ocenění. A my?! Museli jsme být rádi že máme doma takového génia, jako jsi ty!" ,,To by už stačilo, Aberforthe! Nebo ty snad nevidíš, jak tvůj bratr trpí?" vložil se do toho Dóže. ,,Trpí? Hahahahaha!" začal se Aberforth znovu zběsile smát. ,,Aberforthe. Já si moc dobře uvědomuji, že největší díl viny na Arianině smrti mám právě já. Ale nemůžeš popřít, že mi na ní záleželo stejně, jako tobě. Měl jsem ji opravdu rád." Tato Albusova slova byla již pro Aberfortha příliš. Nedokázal se ovládnout. Okamžitě se vrhnul na svého bratra a svalil ho na zem. Začal ho mlátit do obličeje hlava nehlava. Nebýt rychlého zásahu několika kouzelníků, tak by jistě bratra umlátil k smrti. ,,Jak se jen můžeš opovážit! Vykládat takové lži u jejího hrobu! Pošpinit její památku! Nenávidím tě, bratře! Nenávidím! Pusťte mě!" snažil se Aberforth dostat z jejich pevného stisku. ,,Přestaň vyvádět, Aberforthe. Nebo tě budeme muset očarovat." domlouval mu jeden z těch mužů. Bylo to však marné. Aberforth dál (jako by byl posedlý) křičel všechny možné nadávky a výčitky, co se mu jen dostali pod jazyk. ,,Jsi v pořádku Albusi?" ptal se ho Dóže ustaraně. ,,Ano, jsem v pořádku Elfiasi." odvětil mu Albus a pomalu se postavil na nohy. Jeho obličej byl děsivě zakrvácený a nos podivně ohnutý. To ho ale netrápilo tolik, jako vědomí, že jeho vlastní bratr ho nenávidí. Právě ho vyváděli po pěšince, která vedla ven ze hřbitova. Jeho hlas slábl, avšak v Albusově hlavě zněl stále. ,,To bude zase dobré, Albusi." snažil se ho Dóže ukonejšit. ,,Bohužel ne, Elfiasi...nic už nebude jako dřív...již nikdy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se ti líbila má první povídka? Oznámkuj ji jako ve škole

1
2
3
4
5

Komentáře

1 B B | Web | 13. července 2008 v 18:41 | Reagovat

wow to je fakt hustý .... píšeš hodně dobře  .... už se těším na další :)

2 ginger ginger | E-mail | Web | 14. července 2008 v 9:08 | Reagovat

dobrý, pěkná povídka, jsem ráda že tě inspirovaly zrovna mé povídky, moc pěkný

3 ginger ginger | E-mail | Web | 14. července 2008 v 11:41 | Reagovat

mám novou povídku o Severusovi a Hermioně

4 Diane Diane | 18. července 2008 v 14:23 | Reagovat

je to opravdu moc pěkná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama